Jak jsem nikdy neměl psa | Tak někde uprostřed | Konečně černochem

Jak jsem nikdy neměl psa

Nemohu říct, že jsem byl úplně typické dítě. Už v první třídě jsem na téma „Čím chci v životě být“ sepsal třístránkový sloh. Jelikož se psal právě rok 1971 a navíc jsem byl čerstvě synem emigranta, nelze ten ambiciózní výkon vidět jinak, než jako plané fantazírování… ale o to v tuhle chvíli nejde. Jde o to, že ostatní děti se spokojily s jednou či dvěma větami.
Taky jsem dost zlobil. Kde si spolužáci vystačili s jedním notýskem, já musel mít dva. Ten druhý byl „speciál“ na poznámky, kvůli jejichž rozsahu a četnosti mi neměli učitelé už v půlce října kam zapisovat známky.
V jednom punktu jsem ovšem byl naprosto tuctový harant: chtěl jsem mít doma psa.
Hrdinou mého dětství byl Šaryk ze seriálu Čtyři z tanku a pes, a tak jsem si přál vlčáka. Maminka, pochopitelně, byla proti. Nezbývalo mi nic jiného, než upouštět své city po trochách, v parcích a lesejčcích, kde jsem se vrhal na všechny procházející vlčáky s takovou vehemencí a důvěřivostí, že občas vstávaly vlasy hrůzou na hlavě nejen mamá, ale i psům, potažmo jejich majitelům.
Když mě pak v Lužánkách jedno psí tele vesele aportovalo pánečkovi, rozhodla se máma změnit taktiku a výměnou za mou (alespoň předstíranou) netečnost k cizím psům mi „povolila“ štěňátko. Háček byl v tom, že jsem si na ně měl sám ušetřit. Můj tehdejší měsíční příjem dělal 25 Kčs, které mi podstrkovala prababička, stará kapitalistka. Vlčák s papírama stál „asi tisíc korun“. Nu, dokázal jsem si už tehdy spočítat, co to znamená… a začal jsem neprodleně rozprodávat rodinný majetek.
V parku na Petrově se mi podařilo střelit staršímu pánovi sbírku odznaků za 15 Kčs. Na Zelňáku jsem prodal pár vajíček z naší ledničky. (Vzal jsem samozřejmě jen ta, která bych stejně dříve či později dostal k snědku…) Dělat byznys se mi zalíbilo. Další den jsem si od hodné paní nechal zaplatit za to, že jsem jí ukázal vchod do petrovského Dómu. Mamince jsem o dvě koruny zvedl taxu, kterou mi platila, abych nehrál na dětský xylofon.
Šlo to zkrátka jako po másle… až do chvíle, kdy jsem jednomu mladšímu hochovi z ulice prodal za 8 Kčs dvě plastová autíčka. Jeho rozzuřená matka totiž ještě téhož večera zazvonila u našich dveří a chtěla prachy zpět. Rázem jsem tak přišel téměř o setinu svého příštího psa. Horší ale bylo, že se o mých aktivitách dozvěděla maminka… a učinila jim přítrž.
Nastalou rodinnou krizi vyřešila tím, že mi koupila alespoň morče, které ostatně stálo celé jen nějakých 30 Kčs, a na nějakou dobu byl klid.
Když jsme se ovšem o prázdninách stěhovali do malé pošumavské vsi, muselo morče „kvůli teplu“ zůstat v Brně a má potřeba mít psa opět zesílila.
Záhy se naštěstí ukázalo, že vesnice oproti městu skýtá jisté výhody. Morálka psích majitelů zde totiž bývá nepoměrně horší, a tak není problém čas od času odchytit nějakého „opuštěného“ pejska přímo na ulici. Moje přesvědčovací metoda fungovala nad pomyšlení skvěle: díky salámu Junior jsem už v prvním roce pobytu „choval“ v sušárně naší bytovky postupně tři psy. Byly to úžasné chvíle. Dodnes vzpomínám na krásnou, zlatosrstou kolii, která se už už zdála býti mou… Po třech dnech ji majitel bohužel vypátral.
Z psího deliria mě tak vyléčil až černý vlčák doktora Mayera, k němuž jsem byl vyslán, abych vybral příspěvek na Svazarm a který mě bez velkých rozpaků pokousal… Vlčák, nikoli doktor Mayer. Toho jsem chtěl naopak pokousat já, když mi o rok později vrtal sedmičku vlevo nahoře. Ale neudělal jsem to. Ve hře totiž byla kartička s delfínem, který zaplnil uprázdněný zvířecí trůn poté, co z mého života odhopsal Šaryk.

(Psáno pro MF DNES, otištěno 5. prosince 2006.)

Tak někde uprostřed

Dnešní úterý se od jiných úterků liší tím, že moje přítelkyně slaví narozeniny.
Poměrně typické je naopak tím, že kvůli pracovním povinnostem nejsem v Brně: až do konce týdne jezdíme s Michalem Vieweghem po moravských městech a čteme z jeho nové knihy.
Pokud vše proběhlo, jak bylo naplánováno, máme za sebou úspěšné zahajovací představení v Opavě, kam jezdíme v rámci moravského turné už deset let a kde nás navzdory tomu mají pořád rádi. Předloni dokonce vzali s humorem, když se jim Michal snažil zalichotit tvrzením, že nejlepší publikum „vážně a zcela bez pochlebování“ bylo vždycky… v Olomouci.
Aby bylo jasno; Michal není žádný nevzdělanec a bez zaváhání vám vyjmenuje hlavní města Laosu, Burundi či Uruguaye… a tady na Moravě si vlastně plete pouze Znojmo se Zlínem (to ovšem notoricky a nezvratně) a občas Opavu s Olomoucí. I tak je ovšem v Čechách považován za experta na Moravu. Na rozdíl od osmdesáti procent Pražanů si nemyslí, že dvanáct kilometrů za Průhonicemi začíná Asie…
Dobrá; je slunečné úterní dopoledne, vy na terase svého venkovského domu snídáte čerstvý croissant a bifidus s nulovým obsahem tuku i jogurtu, kdežto my s Michalem Vieweghem vyrážíme na čtení pro střední školy do kulturního domu Poklad v Ostravě-Porubě… a já přitom tiše doufám, že moje dokonale připravená „akce“ s doručením ranních růží a těchto novin až k prahu Haniččina podnájmu dopadla dobře. A představuji si, že teď, ve chvíli, kdy začíná číst tyto řádky, je moje milá obklopena vůní.
Já, Haničko, když jsem slavil stejné narozeniny jako ty dnes, byl jsem obklopen děsným smradem, protože jsme na cele měli záchod v rohu místnosti a protože Stehlík, výjimečně neúspěšný zloděj z Ústí nad Labem, smrděl jako deset tchořů … když kakal. Byl si toho chudák vědom… a snažil se kakat co nejmíň, ale podle mého skromného mínění stejně kakal až moc.
Tehdy jsem stával s ostatními spoluvězni nalepený u úzkého zamřížovaného okýnka a bojoval o každou molekulu nezkaženého vzduchu… a taky – možná lehce omámený tím stehlíkovským parfémem – snil o tom, jak vyjdu z vězení, u útvaru v Litoměřicích vrátím rotmistrovskou uniformu a začnu nový život jako inspicient zamilovaného Divadla Na Provázku. Na snění bylo ve vězení věru času dost. Představoval jsem si tehdy, jak si jednoho dne všimnou nenápadného hocha… a nechají jej odehrát nějaký štěk. Tu šanci pak samozřejmě proměním ve vítěznou branku. Nato už nezadržitelně přicházejí samé hauptky, významné role po boku Mirka Donutila, Mojdy Maděriče a samozřejmě taky Lenky Loubalové či Ireny Žáčkové, jejichž skvostná ňadra patřila k tomu nejvýznamnějšímu, co Provázci uvedli na scénu.
Naštěstí pro českou alternativní divadelní scénu to dopadlo tak, že mě po návratu z vězení zaměstnal Vladimír Buryan, ředitel taneční školy Starlet, a to ještě dřív, než jsem na své pouti dorazil na Provázek. V jakési rozvernější chvilce mi pak o pár let později řekl, že skončím buď znovu v kriminále nebo ze mě bude jednou prezident…
Jsem rád, že se zatím ještě pořád držím tak někde uprostřed… a zhruba totéž přeju do dalšího života i tobě, Hani, doufaje, že obou těch nepříjemných zkušeností zůstaneš ušetřena.

(Psáno pro MF DNES, otištěno 9. května 2006.)

Konečně černochem

Celý život se nějak snažím srovnat se skutečností, že nevypadám jako černoch, a proto mě taky nikdo za černocha nepovažuje. A to přesto, že jinak od útlého dětství vykazuji snad všechny představitelné znaky černošství… s výjimkou toho jediného, který je z nějakého zvláštního důvodu pokládán za nejpodstatnější.
Rychle běhám, daleko skáču. Můj přístup k životu je nenapravitelně romantický, silně emotivní, občas až přecitlivělý. Miluji tanec a lenošení. V koupelně před zrcadlem zpívám Killing Me Softly do tuby od zubní pasty s takovým prožitkem, že se zpravidla rozpláču. Nosím dlouhá trička, která si nikdy nezastrkuji do kalhot. Anglicky mluvím způsobem, který je pro většinu bílých Američanů obtížně srozumitelný. Jediné, čeho se mi zoufale nedostává, je barevně kompaktní, teple tmavá pokožka.
Moje maminka by vám mohla potvrdit, že jsem už jako malé dítě musel navštěvovat psychiatra, který si se mnou trpělivě povídal celé hodiny a snažil se mi vysvětlit, jak jsou věci na světě (často nespravedlivě) zařízeny. S pomocí silných prášků a protahovacích cviků nakonec doktoři mou obsesi zastavili… přesněji, domnívali se, že zastavili.
Nyní se ovšem ukázalo, že to, co pokládali za definitivní, bylo pouze jakousi remisí, v níž má touha nikoli být černochem (v tomto punktu jsem nikdy nezapochyboval), ale být za černocha považován, byla vytěsněna do tmavších koutů mysli, ale nikdy úplně nezmizela. Brzy po příletu do New Yorku tak vše, co jsem léta potlačoval, vybublalo na povrch s novou silou.
Nedivte se tomu, prosím. Když ubytujete „vyléčeného“ alkoholika v expediční místnosti firmy Budvar a nedáte mu několik dní napít, můžete se taky dočkat drobné regrese…
Takže se denně zastavuji a otáčím na ulicích, okouním v metru, v obchodech s černošskou obsluhou (tedy prakticky ve všech) natahuji komunikaci ad absurdum, což se v mém případě týká každé anglické komunikace přesahující třicet vteřin… a občas na černochy dokonce i nenápadně sahám. V případech, že jsem při takové činnosti odhalen, rychle tasím naučenou frázi, že u nás, v Evropě, se černoši osahávají pro štěstí. (Tady aspoň vidíte, jak vznikají různé předsudky a falešné představy Američanů o životě za Velkou Louží.)
A minulý týden jsem tomu všemu nasadil korunu, když jsem vyrazil na koncert velké soul-hopové hvězdy, Mary J. Blige. Mary je krásná černoška s velkými rty a velkým zadkem. Podobných stvoření byla plná Madison Square Garden, kde byli od první do poslední minuty všichni na nohou, přestože je hala kompletně vybavená sedačkami. A já se v tomto punktu nijak nelišil. Podvědomě jsem vytušil, že má toužebně očekávaná hodina udeřila. Houpal jsem se v bocích až se hory zelenaly, na pokyn „shake your ass, baby“ jsem vrtěl svým nepoučitelně malým zadkem a skrze mé zoufale úzké rty se v symbióze s tisíci hrdel draly slova a tóny písní. Jednou větou: cítil jsem se být černochem ještě o něco víc než kdykoli předtím.
A tanečníci a pěvci rozestření všude kolem mě, vraceli mé radostné pohledy, pobaveně reagovali na mé kuní pohyby, byl jsem jeden z nich, byl jsem černý jak bota, jako kominík, víc než briketa… nebo… možná o trochu míň… ale nikdo kolem si toho naštěstí tentokrát nevšiml.

(Psáno pro MF DNES, otištěno 25. července 2006.)

Nahoru