S mým románem o Ivanu Blatném se to má tak: v četných souborech v mém počítači existují tři rozepsané verze. Ta, kterou jsem nakonec zvolil a na níž jsem pracoval nejdéle, měla skoro tři sta stran, ale ani tu jsem nedokončil.
Hlavní příčinou byly otřesy v osobním životě, které mě nakonec zavály na půl roku do Austrálie, pak přišel konec nakladatelství Petrov, zkrátka můj život se dost proměnil.
V datech to vypadá tak, že jsem na románu pracoval přetržitě v letech 2000–2004. Od té doby jsem se k rozepsanému textu vrátil už jen dvakrát; v obou případech jsem upravoval ukázku k nějaké veřejné prezentaci.
Ta první se jmenuje Surrealismus a četl jsem ji v rámci Měsíce autorského čtení v Divadle Husa Na provázku, 19. července 2005. Čtení trvalo rovných 53 minut a všech cca 150 diváků vydrželo až do konce.
Ta druhá se jmenuje Nálet a byla otištěna v lednovém čísle časopisu Babylon.
Oba texty pocházejí z třetí verze románu, která měla ambici stát se jakousi poetičtější odnoží žánru „dokumentární román“…

Dvě poznámky:

  1. K rozepsaným verzím se už nebudu vracet. Přišel jsem na úplně jiný způsob, jak tu knihu napsat. I proto už jsou obě zveřejněné ukázky jen jakýmsi ohlédnutím; v knize je nenajdete.
  2. To moje otálení má ještě jeden „skrytý“ důvod. V roce 1989 jsem sice vydal novelu Lázně, ale v době, kdy už jsem pracoval na Blatném, jsem byl ještě nefalšovaný prozaický elév. Od té doby jsem napsal sta a sta prozaických stran… a troufám si tvrdit, že toho o „technologii“ psaní vím o trochu víc, než před těmi sedmi osmi lety. Nikdo v mém okolí nepochybuje o tom, že román o Ivanu Blatném je moje životní kniha. Je-li tomu tak, bude dobře, když ji napíše alespoň trochu „otrkaný“ prozaik, ne?