A víte, co je, pánové, zajímavé? Že jak stárnu, přestává mi šmakovat cukr. Já vím, nebo alespoň silně tuším, že je to dávno nějak jednoduše lékařsky podložený, ale jen malověrný by šel na Google a hledal, co za tím opravdu stojí… Já mám raději, když si můžu povídat s kamarády o záhadách našeho bytování na Zemi.
Představte si; s bonbóny jsem už seknul před mnoha lety, zmrzlinu jím pouze v Itálii, a to nejspíš hlavně z lásky k Toskáně, ale postupně jsem taky přestal jíst i čokoládu, po které jsem se kdysi utloukal, a navíc si už dlouhá léta nesladím čaj a teď nově ani kafe. Do toho si ale většinou dávám aspoň mlíko, jako hráz proti trpkosti, která křiví pysk.
M.

Kafe a čaj piju hořké od dětství… Jinak mi nechutná. Ale jsou sladkosti, které miluju přímo chorobně: Hlavně to lepkavé spojení cukru a vaječného žloutku. Třeba vaječný koňak (vaječník onak). S tím si lehnu pod peřinu, vypiju celou lahev a pak s ní usnu. Nebo čerstvě utřený gogl-mogl, lesklý jak dukát a tak sladký, že z toho pálí huba. Nebo krém ze žloutkových věnečků; vždycky sním nejdřív ty věnečky a krém si nechám nakonec. Taky zbožňuji sladkosti dekadentně třaslavé: Pudinky všech barev, vychladlé do přesné konsistence dívčího ňadra. Rozvětvený rod želé, žužu a rosolů, čítající od chladně geometrických vánočních arabesek, přes gumové medvídky, trpaslíčky a hady až po pouťová pivíčka, černé a žluté, obě zalitá do plastových půllitříčků a završená falešnou pěnou.
Naproti tomu nesnáším pocukrovanost: vrstva prachového cukru na povrchu mi znechutí i tu nejlepší buchtu.
P.

Sladký nežeru.
I.

Bytování na Zemi? Tuším, že tady z toho kvartýru už brzo dostanu výpověď. A půjdu někam pod nebeský mosty… Nebo do krysí uličky, která je ze všech stran slepá. Už to vidím: zamčený železný dveře do zadního traktu nějaký čínský vývařovny, skla v oknech bíle zalakovaný, přecpaný popelnice, krysí těkání… Už to čichám. Z toho, co jsem tu měl tak rád, ze samoty, se stane moje peklo.
I.

Nedá se svítit, milej Ivane, jsi z nás ze všech nejsmutnější. Já jsem taky hodně smutnej, ale rád bych byl ještě smutnější, a byl bych, kdybych na to měl aspoň trochu klidu a času. Ale nemám.
Jirka Kuběna nesnášel píli a pracovitost, soudil, že až bolestně trapným způsobem ukazuje na malost ducha. On sám byl přitom až zrůdně pracovitý a pilný, jenže pracoval na „onačejších“ věcech. Takže to, co se mu hnusilo, bylo ve skutečnosti úsilí vynaložené na kraviny.
Což vlastně říkám hlavně proto, abych vzápětí směl přiznat, že v časech, kdy byl Petrov na vrcholu, kdy jsem pracoval od nevidím do nevidím, má sláva narůstala a peněz přibývalo, jsem bez jakékoli koketérie často sníval o nějakém pěkném bezdomovectví… Nejlépe v nějakém teplejším kraji, aby mě nekrušilo to moje blbý regma.
M.

Jistě: opatrně dávkovaný smutek možná spíš pomůže, než uškodí. Ale já mám strach, a to je horší, strach se odměřovat nedá.
Kuběnovi závidím schopnost zdravě si poplakat. Já dovedu tak akorát pofňukávat, pořád jen startuju motor. A Kuběna – to je fungující perpetuum mobile.
I.

Dneska v noci se mi zdálo o Petru Kabešovi. Ležel na lavičce v parku, bylo to na Míráku, a zdálo se, že umírá. Dal jsem mu nějaké peníze, vytahoval jsem je z kapsy u kalhot, velmi opatrně, abych nevyndal taky papírovou ruličku, kterou jsem tam měl, byla to tisícikoruna. Petr najednou ožil. Kam půjdem? zeptal se. A odpověděl: Někam, kde jsme ještě nebyli. Jo jo, řekl jsem roztržitě. Pořád jsem myslel na tu tisícovku.
Až po probuzení mi došlo, co myslel tím, kde jsme ještě nebyli, a po zádech mi přeběhl mráz.
I.

Smutek usrkávám po malých doušcích jako hořký likér ve chvílích velkého štěstí. Když je mi zle, tak smutný být nesmím, protože bych se z toho roztrh. A když je mi nejhůř, tak se směju. Je to perverzní, ale pomáhá to.
Dnes ráno jsem v metru jel se Smrtí. Potkávám ji docela často. Bere na sebe podoby různé, přitom je ale pořád stejná: Vysoká, dlouhé rovné černé vlasy. Gotické klenby obočí. Zornice hnědých očí zmenšené do teček. Bujné poprsí, jinak kostnatá. Vypadá mladě, ale kolem úst má vrásky. Bledá pleť, pod ní prosvítají modré cévky. Dýchá, jenom když mluví. Kdybych ji sbalil, tak mi dá.
P.

Nevím, Petře, jestli tě cestování se Smrtí těší, nebo ne, ale můžu říct, že kdybys jezdil jako já autem, tak se ti takové věci nepřihodí. V metru či tramvaji je přítomnost Smrti ještě napínavá, ba, řekl bych napínavě zábavná: Tak pro koho tentokrát, teta?
Ale když vedle tebe sedí na sedadle spolujezdce, je podobná otázka takříkajíc bezpředmětná. Je to zas jen patron, co ti dřív nebo později začne kafrat do řízení…
M.

Smrt na sedadle smrti, to je správně.
P.

Pánové,
omlouvám se, že s tím otravuju, ale mám tady takovou jednu technickou otázku. Dá se strojem času cestovat pouze do minulosti, tedy do času, který už má nějaký věcný obsah, nebo i do budoucnosti, kde se ještě (nejspíš) nic neodehrálo?
Já bych totiž rád vyrazil do budoucnosti, ale nejsem si jist, jestli to tím směrem jede. Představuju si, že bych tam byl za věčně udivenýho burana, který by si ovšem mohl mnohé dovolit, protože by nade mnou nakonec vždycky jen mávli rukou a povzdechli si:
„No jo, kluk z jednadvacátýho století, co jste čekali?“
M.

Pozor: čas je úplný. Vše se odehrává zároveň.
I.

Z toho nejsem moudrý, ale já jsem tě varoval: ve filosofii jsem skončil u malé násobilky… a už i tu jsem trochu zapomněl.
Když myslím na některé své sny, říkám si, že by to možná mohlo fungovat. Kdykoli se ale probudím, rozčílím se nad tou neplechou a rozesadím ty dva nerozlučné kamarády přísně do dvou různých lavic. Tuším, že minulost a budoucnost od sebe dělí přesně jedna vteřina (tedy celý rozměr přítomnosti), ale prostě je nemůžu nechat, aby si spolu pořád špitali, když se zrovna snažím žít.
M.

Lesbridge, pokud si vzpomínám, kreslí časoprostorové dimenze jako filmové pásky – totožné proužky stejného filmu položené vedle sebe s drobným posunem: vedle okénka, v němž jsem zachycen, jak zvedám prst, jímž se záhy budu dloubat v nose, se nachází okénko s vyobrazením toho, jak už se v nose dloubám. V okénku dalšího pásku se můj prst od nosu vzdaluje. A tak to jde donekonečna. Nejde však jen o můj prst a můj nos, ale o veškeré dění v celém vesmíru.
I.

Moderní fyzika uvažuje o kvantovaném času, to znamená, že neplyne spojitě, ale poskakuje po dále nedělitelných dílcích. Dále je dokázáno, že elementární částice energie a hmoty mohou volně postupovat v čase do minulosti i do budoucnosti. Takže je docela dobře možné, že celý vesmír tvoří jen jeden pár částic kvark-antikvark, který vznikl fluktuací vakua, a nyní rozverně poskakuje sem a tam prostorem i časem, a stále tak vytváří veškerý vesmír, jako fantóm, asi jako elektronový paprsek vytváří na televizní obrazovce iluzi děje. Tolik fyzika. Z filosofického hlediska by bylo tomuto konceptu třeba dodat trochu teleologie, ale to je už detail.
Jinak si myslím, že největším problémem cestování časem je příčinnost, která se nedá obrátit naruby jako rukavice.
Mně nejbližší koncept času je čas kvantovaný, přičemž na konci každého dílku se otvírá nekonečně mnoho dalších možných vesmírů/budou­cností. Jakýmsi procesem (který by se snad dal nazvat hromadnou volbou celého vesmíru, nebo třeba pohybem ve vyšším rozměru) se na konci každého dílku „vybere“ jediná pravá budoucnost, všechny ostatní alternativy zanikají. Z toho vyplývá, že čas je asymetrický: minulost je jediná a neměnná, zatímco budoucností je nekonečně mnoho, a dalo by se v nich ztratit.
Ale je na to nějaký fígl, protože jednou jsem s cestovatelem časem mluvil, a i když mi stroj času nepůjčil, tak to bylo něco tak snadného na obsluhu, jako sovětský holicí strojek na péro Poběda.
P.

Poslední noční vlak, v něm strašidelná žena. Fialový kostým, dvě žluté růže s asparágem. Pootevřená ústa, tmavé rty. Lesklá kolena. Posadil jsem se proti ní, třeštila na mě oči, ale jako by mě neviděla. Nepohnula se, téměř nedýchala. Páchla semenem.
I.

Včera na Karláku, na kardiologickém oddělení. Ležel jsem s infuzí zavedenou do ruky, koukal na strop a „teď, teď, teď…“ Znáte tu dětskou hru? Znáte. Hrával jsem ji večer před usnutím. „Teď, teď, teď“, až k ustrnutí.
I.

Ivane,
to je nějaké fantazírování? Nebo’s byl opravdu v nemocnici? A proč? Cos tam dělal? (Kromě toho, že jsi hrál dětskou hru…)
M.

Tentokrát žádná fikce. Mám něco se srdcem. Nic zas až tak moc hrozného, je to spíš otravné, hlavně čekání v čekárnách.
I.

Copak, vytahovali ti ze srdce hada? Mě zase schvátila neznámá nemoc plicní: ležím doma, polykám prášky. Přes den to celkem jde, ale v noci mám strašné sny. Aby bylo rozuměno, já to, čemu se obvykle říká „strašné sny“ miluji: rafinované horory natočené podle nezemské logiky, plné symbolů vynořujících se z magmatu a gotických sexuálních chrličů. Ale to, co mám teď, jsou strašně strašné sny: takové robotické smyčky, bez děje, stále cyklující nějaký trapný detail, jako teleshopping. Probouzím se hrůzou, oklihlý studeným potem.
P.

Že ten tvůj „poslední noční vlak“ a „Karlák“ spolu nějak souvisejí?
Tipnul bych si, že ta strašidelná žena byla tak trochu na fetu (a semeno tu bylo spíše vedlejším příznakem), ale podstatnější – a pro mou fikci zajímavější – se mi zdá být ta souvislost, v níž máš „něco otravného se srdcem poté, cos potkal strašidelnou ženu“…
Proč muž, kterého ženy milovaly a milují tak jako tebe, má k nim… hmm… až zavile nepřátelský vztah?
Neměl’s to tak vždycky, že ne?
M.

Nahoru