Musicology
V roce 2005 se můj návrat z Austrálie přesně časově protnul
s rozjezdem nového brněnského Rádia Student.
Byl jsem polichocen nabídkou spolupracovat s rádiem jako nakladatel,
ale zdvořile (doufám) jsem ji odmítl; především proto, že jsem byl po půl roce
v cizině připraven dělat prakticky cokoli s výjimkou toho, co
se ode mě očekávalo.
Když se ukázalo, že dvěma hudebními redaktory nového rádia jsou mládenci,
které znám z dřívějška, dodal jsem si odvahy a nabídl jim hudební speciál
Musicology. Od ostatních hudebních speciálů rádia se ten můj lišil žánrovou
bezbřehostí, čímž poněkud bránil posluchačům, aby si k němu vytvořili
bližší vztah. Zato dokonale ilustroval mou eklektickou vášeň pro hudbu, jejíž
počátky spadají do roku 1976, kdy naši koupili první gramofon (italská
„trojkombinace“ Europhon, pro pamětníky)…
Spolupráci ukončil můj další delší pobyt v zahraničí, ale i tak
jsem stihl dát dohromady na dvacet hodinových „diskoték“ a dalších pět
poslechovek s hosty.
Rád bych vám zprostředkoval pořady celé, tak jak zazněly na vlnách Rádia
Student, ale Zákon o ochraně autorských práv neumožňuje připojit ke
komentářům i jednotlivé skladby. Pokud si ale sami muziku stahujete, můžete
si doma vybrané pořady dotvořit.
Příjemnou zábavu!
Gulášek na
přivítanou | pdf
Buddha amerických
ložnic | pdf
Zpívající děti
| pdf
Městský elektrický
pop | pdf
One Hit Wonder
| pdf
Génius jménem
Prince | pdf
Sestry a bratři
| pdf
Jak léta šla,
1975 | pdf
Nejlepší rockové
riffy | pdf
Zvedni se a
jásej | pdf
Slavný
neznámý… Brian Eno | pdf
GULÁŠEK NA PŘIVÍTANOU
(Úryvek)
Dobrý večer, milý přátelé, posluchači Rádia Student. Jsem rád, že nám to konečně začalo, a tak se dejme se bez dlouhých řečí do práce.
Prince: Musicology
Musicology, jinak název songu od umělce, který už zase může vydávat
u velkých společností pod jménem Prince, se latinsky řekne muzikologie a
česky je to prostě hudební věda.
My z ní ovšem vědu rozhodně dělat nebudeme a spíše si jaksi po
princovsky, sebevědomě a velkoryse, budeme ten výraz překládat velmi volně , asi
jako „tak tohle je hudba“. A budeme tím myslet nejspíš tak tohle všechno je
hudba, všechny tyhle nejrůznější podoby patří do jejího širokého proudu. Zároveň
rovnou říkám, že nebudeme moc fušovat do jejích různě okrajových proudů, tedy do
hudby porůznu alternativní, a vzhledem k tomu, že už jsem starší pán a moc
velký randál mi nedělá dobře, vynecháme i trash metal, gotic rock, techno
či bass & drum…
Což samozřejmě neznamená, že sem tam trochu nepřibrousíme. Zvlášť když
některé kapely zní ještě i po čtvrt století tak svěže a rozpustile:
AC/DC: Beating round the bush
AC/DC, Beating round the bush. Onehdá jsem si tyhle anglo-australské
čertíky pustil jako hudbu na dobrou noc a musím říct, že se tomu moje přítelkyně
trochu divila…
Anyway, jestli nám to spolu vydrží, uslyšíte v příštích týdnech
takovou spoustu tak rozdílné hudby, že vám z toho půjde hlava kolem, stejně
jako jde mě už málem třicet let. Já to ale mám moc rád, když se mi hlava trochu
točí. Rock & soul, adult-oriented rock neboli pomp rock, funky, pop jazz,
fusion music, two tones, new romantics… a říká-li o sobě Roman Holý
s oblibou, že je poper, pak já se nebojím říct, že ta naše hudební věda
bude především o různých podobách pop-music za posledních řekněme čtyřicet
let.
Aniž bychom přitom chtěli být nafoukaní, bude to ale spíše o tom, jak
vnímají lidé pop-music v Británii či Americe, než u nás. A tam se
toho vejde opravdu hodně.
Takže budeme hojně hrát věci, do kterých se naše rádia nehrnou,
i když podle mě tam místo mají.
Jako třeba
Joan Armatrading: Recommend my love
V danou chvíli máme skóre černí versus bílí 2 : 1, a mám pocit, že to zhruba odpovídá tomu co ode mě můžete očekávat…
(Celý text je ke stažení ve formátu pdf.)
BUDDHA AMERICKÝCH LOŽNIC
(Úryvek)
Dobrý večer, milí přátelé.
Minulé úterý jsem si pozval do pořadu Musicology hosta, hudebníka,
výtvarníka a básníka Tomáše Přidala… a ti z vás, kteří poslouchali, se mnou
budou souhlasit, že ten pořad byl takový… živější, jak se říká.
Ačkoli sám jsem se dal od minulého úterý už víceméně do pořádku, náš
společný život plyne jiným tempem, takže spolu, po vlnách budeme odpočívat
teprve dnes.
Tedy… uvelebte se… kdo můžete, vlezte rovnou pod duchnu… protože přichází
král amerických ložnic: Barry White:
Barry White: It´s Ecstasy, When You Lay Down Next To Me
Znám dost lidí, kteří by při téhle skladbě stihli vyluxovat kvartýr, ale
americký Mrož lásky, jak se Barry Whiteovi také říkalo, zkrátka potřebuje svých
sedm minut na to, aby přesvědčil kteroukoli ženu na světě, že It´s Ecstasy,
When You Lay Down Next To Me, zkrátka, že je to fakt žúžo, když si takhle
bucneš vedle mě… bejby.
Schválně si to někdy zkuste taky… prý to funguje.
Abyste mi rozuměli, proč jsem tu skladbu pustil celou, od nekonečné předehry
až po poslední Whiteovo zabroukání: myslím si, že tady máme v kostce vše,
co o fenoménu Barry White potřebujeme vědět.
Kalifornský černoch Barry Eugene Carter, který si svůj pseudonym „Bílý“
zvolil poté, co poprvé spatřil svého otce… (chytrému napověz)…, se údajně nikdy
nenaučil číst ani psát noty. Zato celkem brzy pochopil, že písnička se skládá
z tónů… Když pak jednou zkusil složit písničku z tónu jediného a
zjistil, že to skvěle funguje, už u toho zůstal. Je pravda, že některé jeho
náročnější kompozice pracují dokonce s tóny dvěma… ale řekněme si rovnou,
že nepatří k jeho nejúspěšnějším songům. No a protože opakování je matka
moudrosti, má většina Whiteových monotónních skladeb okolo šesti až sedmi minut
a každá z jeho circa dvaceti řadových desek se podobá té předchozí jako
vejce vejci.
Možná teď máte dojem, že si z Barry Whitea malinko utahuju – a to je
tedy fakt. Koneckonců, když Whiteovi kolegové muzikanti slyšeli poprvé ve studiu
demáč skladby It´s Ecstasy, propukli v smích. Nemohli uvěřit, že
by tohle někdo mohl myslet vážně.
Skladba se pak stala největším hitem desky Barry White Sings For
Someone You Love, pět týdnů okupovala čelo rhytm & bluesového žebříčku
a v létě 1977 to dotáhla na čtvrté místo amerického Pop chartu…
A tady je další Barry White…
Barry White: I Love You More Than Anything (In This World Girl)
Tahle písnička s názvem I love you more than anything,
tedy Miluji tě víc než cokoli jiného se poprvé objevila na desce Can´t Get
Enough z roku 1974.
Právě z téhle desky pocházejí nejslavnější Whiteovy songy jako
Can´t get enough of your love, babe nebo You´re the First, The
Last, my Everything. Druhá jmenovaná skladba je nejspíš vůbec nejznámější
písničkou Barry Whitea, protože její upravená verze se stala ústřední melodií
seriálu Ally McBealová…
(Celý text je ke stažení ve formátu pdf.)
Pěkný dobrý večer, milí příznivci Rádia Student a příznivci pořadu Musicology
zvlášť. Dnes si budeme celou hodinu povídat o dětských artistech velkého
cirkusu jménem pop-music.
Vzhledem k tomu, jak výrazně omladil světový video-pop za posledních
deset patnáct let, stanovil jsem nominační věkovou hranici pro tento pořad na
patnáct let. A vy, kteří se těšíte na Britney Spears, N´Sync, Sugababes,
nebo na Malého Romea, vězte prosím hned na úvod, že z posledních patnácti
let pustím jedinou písničku…
The Mello-Moods: Where Are You
Tahle nahrávka pochází z roku 1951, tedy z doby, kdy jsem dokonce
ještě ani já nebyl na světě, a jde o píseň Where are you, kterou
na svých koncertech zpívávali, ale kupodivu nikdy nenahráli druhdy populární
Orioles s dvacetiletým zpěvákem Sonny Tilem. O něj nám jde ale jen
potud, že právě on nejvíc inspiroval skupinku spolužáků z newyorského
Harlemu, která pravidelně trénovala na lavičkách na břehu Harlem River a později
se – pod názvem The Mellow Moods – stala zřejmě první opravdu profesionální
teenagerskou skupinou moderní hudební historie. Právě dokonale secvičená píseň
Where Are You pomohla téhle pětici mladých černochů až do nahrávacího
studia. V době, kdy skladbu nahrávali, bylo dvěma hochům šestnáct, dvěma
patnáct a jednomu jedenáct let.
Skladba později dosáhla na sedmé místo r & b žebříčku, ale skupina
nezůstala dlouho pohromadě, protože představy chlapců a jejich promotéra
o tom, jaký repertoár by měli zpívat, se výrazně lišily. Chlapci se proto
záměrně „rozpadli“, aby se většina z nich po čase dala opět dohromady ve
skupině Solitaires. To ale už byla úplně jiná historie.
Frankie Lymon & the Teenagers: I´m Not a Juvenile Delinquent
Všimli jste si toho začátku? Většina písniček maličkého Frankie Lymona a jeho
Teenagerů, jak se skupina jmenovala, začíná stejně… hlubší hlasy jemně
rozprostřou koberec, na který vzápětí vstoupí falsetto hlavní hvězdy…
Mezi okamžikem, kdy nazpívali The Mello-Moods svůj song Where Are
You a touhle písní s názvem I´m Not a Juvenile Delinquent,
která vyšla na desce v roce 1956, leží sice necelých pět let, ale
v uvažování o tom, co všechno se dá v pop music zpeněžit, došlo
mezitím k velikému posunu…
(Celý text je ke stažení ve formátu pdf.)
MĚSTSKÝ ELEKTRICKÝ POP
(Úryvek)
Pěkný dobrý večer, živě ze studia se vám hlásí Martin Reiner, což znamená, že
začíná pravidelný úterní pořad Musicology.
A začneme poměrně atypicky.
Zpravidla se snažím nezařazovat hned na úvod příliš dlouhé skladby, aby se
nám to nejprve pěkně celé rozběhlo, ale dnes mám úmysl právě opačný.
Dostal jsem v sobotu další kartáč, že tady pouštím pořád ty svý
černochy ze sedmdesátých let… což byste všichni vy, věrní posluchači, snadno
odmrštili poukazem na nevídanou žánrovou pestrost a rozpětí, která je pro
Musicology tak typická… Já měl ale po ruce ještě jeden argument navíc. Již zpola
připravený pořad dnešní, v němž jediní dva černoši hrají ve skupině Davea
Matthewse. Jinak budeme bílí až běda… a budeme taky nezvykle folkoví, trochu
urbánní, velmi poklidní… a věřím, že nakonec i docela spokojení.
Takže si udělejte pohodu, začínáme s Edie Brickell a její písní
Prosincový vzduch, Air of December…
Edie Brickell: Air of December
To byla Edie Brickell a skupina The New Bohemians, jejichž deska Shooting
Rubberbands at the Stars je hlavní a nejzákladnější inspirací celého
dnešního pořadu.
Edie, rodačka z Dallasu, studovala ve třetím semestru Metodistickou
univerzitu, když se jednou, jako nejspíš mnohý z nás, opila v baru.
Následovalo ovšem něco, co se podaří, jak vzápětí pochopíte, spíše zřídka. Edie
si totiž alkoholem dodala odvahu k tomu, aby vylezla na pódium a zazpívala
si s místní kapelou New Bohemians. Večírek asi nedopadl úplně špatně, Edie
začala pro skupinu skládat písničky, došlo na nějaké personální změny… a
o čtyři roky později vychází výše zmíněná deska, které se v Americe
rychle prodá přes milión kusů a stane se velikým hitem. Dá se předpokládat, že
si při takovém prodeji Edie docela slušně přilepšila ke studiu… Jestli chodila
i nadále do menzy není známo.
Ještě i druhá deska, vydaná o rok později, je velmi slušná,
i když dokonalosti té první nedosahuje. Potom se Edie vdala, což zmiňuji
hlavně proto, že si vzala za muže Paula Simona, povila legendě dítě a po čase
pod Simonovou producentskou taktovkou i první sólovou desku. Ta je
povedená, nezaměnitelný pěvecký projev Edie Brickell je opět její prvotřídní
devízou, ale stylově už je vše položeno bezpečně ve středním písničkovém proudu.
Také proto si i druhý song od Edie Brickell pustíme z desky
Shooting Rubberbands at the Stars… jmenuje se Nothing.
Edie Brickell: Nothing
A my teď pokročíme malý kousek dál; přesně od jedné kouzelnice a tak trochu divoženky k Deseti tisícům maniaků…
(Celý text je ke stažení ve formátu pdf.)
Po punkovém nářezu Tomáše Přidala a uspávači hadů Barry Whiteovi si dnes
uděláme úplně klasickou hitparádu. Jisté specifikum tahle hitparáda ale mít
bude: zahrajeme si totiž písničky od zpěváků, zpěvaček a skupin, kteří se nebes
dotknuli právě jen jedenkrát. Jednou nahráli píseň, která pobláznila svět – a už
nikdy nic podobného nezopakovali.
Angličané mají pro takovou situaci krásný termín: ONE HIT WONDER.
M: Pop Muzik
Asi tušíte, že kategorie one hit wonder má četná úskalí a že hvězdy jednoho
hitu mohou mít tak různé osudy, jak si jen lze představit.
Případ Robina Scotta je ale krystalicky čistý. Tohodle chlapíka bylo
v Londýně plno po celá sedmdesátá léta. Nejprve nahrál jednu folkově
laděnou desku, po které neštěk’ pes, potom produkoval rockovou kapelu
Roogalator, později na vlastním labelu vydal první desku slavných Adam and the
Ants…
V roce 1978 zredukoval své umělecké jméno na pouhé písmeno M,
vydal singl, který zapadl – a potom najednou sjel blesk z čistého nebe!
Druhý singl s písničkou Pop Muzik, kterou jsme slyšeli,
dobyl v roce 1979 britský i několik evropských žebříčků a stal se
jednou provždy absolutní klasikou diskotékové éry.
Prakticky identická hudební formule zajistila ještě o pět let později
světovou proslulost i hitu Raye Parkera, Jr., který složil titulní píseň
k Reitmanovu filmovému trháku Ghostbusters.
Tak daleko ale ještě nejsme… V tuhle chvíli čekáme na odpověď
z Ameriky, a ta přichází s plnou parádou o rok později…
Lipps, Inc.: Funkytown
Steven Greenberg – a ta situace právě u zázraků jedné písně není až tak
výjimečná – nahrál svou první desku s partou najatých studiových muzikantů,
takže se dá s klidem prohlásit, že skupina z názvem Lipps, Inc.
vznikla hlavně proto, aby bylo co napsat na obal desky. Jisté je, že Greenberg
měl šťastnou ruku hlavně při volbě zpěvačky, někdejší Miss Black Minnesota,
Cynthie Johnson.
Po tomhle seskupení zůstaly tři zbytečné dlouhohrající desky a nesmrtelný
hit Funkytown, který jsme právě slyšeli. Čtyři týdny v čele
americké hitparády, druhé místo v Británii…
Mimochodem; bylo to úplně poprvé, kdy se na hudební mapě světa objevilo
jméno město Minneapolis, ale ve stejném roce 1980 vydal jiný místní rodák,
Mr. Prince svou třetí desku Dirty Mind, která nakopla jeho kariéru
jednoho z největších hudebních géniů 20. století…
(Celý text je ke stažení ve formátu pdf.)
Dobrý večer… Jak už jsem slíbil před týdnem, dnešní poslední „živou“
Musicology před mým odjezdem do zahraničí, chci věnovat Princovi, podle jehož
skladby jsem celý pořad pojmenoval.
O desítkách zpěváků, muzikantů čas od času slyšíte, že patří
k nejvýznamnějším lidem hudebního byznysu za posledních deset, dvacet,
třicet, čtyřicet let… A vlastně to může být i pravda: vždyť mezi
tisíci a tisíci těch, kteří se prosadili až k nahrávání desek, se jistě pár
desítek naprosto výjimečných najde…
V tom případě nám ovšem nezbývá, než vymyslet pro Prince nějakou
extra kategorii.
Moc se přitom ani nenadřeme a jistě nepochybíme, když řekneme že právě
Prince patří mezi několik málo skutečných géniů ve své branži.
A možná… kdybych měl zvážit to, co z mého pohledu dokládá
genialitu nejzřetelněji… tedy obrovskou kvantitu produkce při zachování
neuvěřitelně vysoké kvality a rozmanitosti… že pan Prince stojí úplně
nejvýš.
Prince: The Truth
Skladba s názvem Pravda, The Truth uvádí stejnojmennou desku,
která je součástí čtyřcédéčkového kompletu s názvem Crystal Ball,
který měl pod tímto názvem – původně jako trojalbum – vyjít už v roce 1987.
Tehdy ovšem Warner Brothers přinutili Prince stáhnout projekt na pouhé
dvojalbum, které se pak pod názvem Sign of the Times stalo druhým
přirozeným vrcholem Princovy kariéry.
Crystal Ball z roku 1998 už nemá s původním
projektem mnoho společného, Prince vydal album na vlastním labelu a původně se
mělo rozesílat pouze poštou předplatitelům, kterých se v krátké době
seřadilo před pomyslnou bránou Princova Paisley Parku požadovaných padesát
tisíc. Když se později trojalbum s většinou dosud neznámými staršími
nahrávkami objevilo za výhodnějších podmínek v obchodech a předplatitelé
oprávněně remcali, nahrál pro ně Prince speciálně desku The Truth,
která sice zní jako unplugged koncert, je ovšem zcela původní deskou převážně
akusticky udělaných nahrávek…
Tak… samozřejmě nepředpokládám, že jste celý tento výklad stačili
sledovat. Sám bych to nestíhal a udělal jsem to úplně schválně… protože to
nejlépe demonstruje situaci okolo Prince… obzvlášť v posledních deseti
patnácti letech, kterým se budeme věnovat v dnešním pořadu. Okolo vydávání
jeho hudby prostě vládne veliký chaos… za který si samozřejmě může Mistr sám.
Tady je skladba I Like Funky Music…
(Celý text je ke stažení ve formátu pdf.)
Pěkný dobrý večer vám přeju.
Celý dnešní pořad bude o bratřích a sestrách, o hudebních
sourozencích. A protože holky mají přednost, odstartujeme
s Pointerovic děvčaty Ruth, Anitou a June, ve světě známými jako The
Pointer Sisters.
Jejich Automatic byste našli na výborném albu Break Out
z roku 1983, které vám všem, co máte rádi o něco dospělejší americkou
sestřičku evropského diska, vřele doporučuju…
Pointer Sisters: Automatic
Bratříčci a sestřičky spolu hrávali v kapelách odjaktěživa, takových
kapel jsou určitě tisíce… a desítky z nich dokonce dobyly celosvětové slávy
a uznání…
Třeba takoví Brothers Johnson, Doobie Brothers, Everly Brothers, Sister
Sledge, Isley Brothers, Pointer Sisters, Neville Brothers, Mills Brothers,
Chemical Brothers, Righteous Brothers, Andrews Sisters… No… je jich dost.
A už jen tímhle prostým výčtem – i když vám to tak asi
nepřipadlo – začíná ta věc být zajímavá… Třeba proto, že hned několik těchhle
skupin, které se v názvu staví býti bratry, ve skutečnosti žádní bratři
nejsou. A zase máte bratry, dokonce ty nejslavnější hudební bratry, kteří
se tím v názvu tak moc nechlubili, ačkoli jejich hudební bratrství bylo
příkladné: Beach Boys, Bee Gees, Jackson 5, později už jen Jacksons… tři legendy
za všechny ostatní.
A víte co, když už jsem je zmínil, pojďme si dát jeden kousek od
Jacksons z roku 1980, kdy začal tehdy nejmladší bratříček Míša pomalu
přerůstat ostatním sourozencům přes hlavu, ale kdy mu ještě neodpadával nos.
Z desky s typicky černošsky skromným názvem Triumf si
pustíme příjemně našlápnuté vyznání Lovely One…
(Celý text je ke stažení ve formátu pdf.)
Názorů na to, co opravdu skvělého v hudbě přinesl rok 1975, uslyšíte
přesně tolik, kolik lidí si troufne na tento tenký led vstoupit. Mou výhodou je,
že jsem za takový názor skvěle placen… Přesto jsem se pokusil konfrontovat svůj
vlastní s pohledy různých hudebních kritiků, anket časopisů jako byly
Melody Maker či New Musical Express…
Místem, kde se náš pohled na věci protnul asi nejvíce, bych rád dnešní
Musicology začal.
Led Zeppelin: Custard Pie
Takže tohle byli Led Zeppelin a úvodní píseň Custard Pie z jejich geniálního dvojalba Physical Graffiti. Mám intenzivní dojem, že zvláště první deska dvojalba je něco, co zůstalo v oboru tvrdé rockové hudby nepřekonáno – a protože čas hraje spíše ve prospěch klasiků, asi to tak už zůstane…
Druhým, a taky posledním místem, kde se beze zbytku protnulo nadšení kritické
obce, nadšení fanoušků a nadšení mé, je debutové album newyorské intelektuálky
Patti Smith Horses.
Téhle desce patří mezi všemi klasiky typu Beatles, Rolling Stones či Bob
Dylan skvělé dvaadvacáté místo v hodnocení nevýznamnějších elpíček všech
dob – a řekl bych že po zásluze.
Podobně jako deska Led Zeppelin mrazí a šokuje kontrasty tvrdých
kytarových riffů a mystických zvukových ploch, i na albu Patti Smith
uchvacuje kontrast: na jedné straně punková přímočarost – samozřejmě několik let
předtím, než se punk narodil – na druhé straně lyrické obrazy inspirované
francouzskou poezií… a navrch samozřejmě opět skvělý hlas, v němž se
v případě Patti Smith zvláštně mísí nervní úzkost s klackovitou
opovržlivostí.
Já jsem se k téhle desce samozřejmě nedostal v reálném čase.
V době jejího vydání mi bylo jedenáct a marně mi maminka opakovaně vyčítala
nedostatek zájmu o dění na newyorské klubové scéně. Když jsem ale
v někdy v roce 1984 v rockovém slovníku vydaném Jazzovou
sekcí s údivem objevil jméno českého hudebníka Ivana Krále v sestavě
tehdy již vyhlášené Patti Smith Group, neváhal jsem už ani chvilku…
Patti Smith: Horses
Tak… a teď si nalijeme čistého vína… Musím přiznat, že v již zmíněném žebříčku historicky nejvýznamnějších alb vystoupalo ze všech desek vydaných v roce 1975 nejvýše elpíčko Bruce Springsteena Born to Run. Což je bohužel bod, v němž se s oficiálním pohledem na věci zásadně rozcházím…
(Celý text je ke stažení ve formátu pdf.)
NEJLEPŠÍ ROCKOVÉ RIFFY
(Úryvek)
Pěkný dobrý večer. Ze studia Radia Student vás v tuto chvíli zdraví živě
Martin Reiner, začíná pořad Musicology. A začne hned jednou dosti důležitou
věcí: Jelikož se v Rádiu Student bude teď měnit vysílací schéma, pojede
příštích čtrnáct dnů Musicology pouze ze záznamu… ve dvou reprízách. Naživo se
znovu uslyšíme až za tři týdny, a tak jsem si řekl, že si to dnes zkusíme užít
dvojnásob. Budeme proto celý večer hodně heavy & hard…
Nedávno jsem si koupil dost vtipnou knížku o historii rokenrolu.
Jmenuje se Ztiš to! a jejím autorem je Američan Lewis Grossberger. Ten říká, že
riff je hudební pasáž delší než jedna nota a kratší než rocková opera. Tímto
vtípkem celkem dobře reaguje na fakt, že shodnout se na tom, co to vlastně
takový rockový riff opravdu je, bývá občas poměrně svízelné. My si ovšem pro
naši okamžitou potřebu můžeme riff definovat jako krátkou, údernou kytarovou
sekvenci, která se často opakuje.
A byly kapely, které s jedním riffem utáhly celou písničku…
Jednu z nich jsem objevil už ve svém útlém dětství… a jsem za to dodnes
vděčný.
BTO: Not Fragile
To byli BTO a jejich song Not Fragile. Stejnojmennou desku, elpíčko s krásně modrým středem firmy Mercury, přivezla v sedmdesátém sedmém roce z Prahy starší sestra Rudy Škváry, mého kamaráda… a tímto činem zásadně ovlivnila můj život. Přibližně stonásobný poslech této desky spolu se znalostí Honu na lišku od Sweetů a Železného muže od Sabbathů, ze mne učinil rázem odborníka na tvrdý rock… a tím mi pomohl přežít vojenské gymnázium, kam jsem nastoupil o rok později. Jelikož jsem v době svého nástupu na střední školu měřil metr padesát pět a vážil přesně 42 kilo… patřil jsem pochopitelně mezi nejvážnější uchazeče o čestnou funkci třídního otloukánka. Mé hudební vzdělání, které jsem navíc usilovně rozvíjel, mi nicméně dodalo přesně tu potřebnou trochu prestiže, která nakonec způsobila, že za otloukánka byl zvolen Pavel Dolejška. Jen tak na okraj… přesně v duchu hesla „co tě nezabije, to tě posílí“, je dnes řádně posílený Pavel Dolejška jedním z majitelů mosteckého pivovaru a už tři roky se pouze baví auto-tuningem, jak mi nedávno psal…
(Celý text je ke stažení ve formátu pdf.)
Přátelé, posluchači Rádia Student, vítám vás v novém roce, přeji vám,
aby byl fajn… a snad i o něco méně zábavný než byl konec toho loňského.
Čímž děkuji všem, kteří na mě zvonili na Běhounské v neděli, po Silvestru,
o půl osmé ráno.
Jestliže jsme posledně s americkými představiteli pompézního rocku
stavěli malé hudební katedrály, které se často po nějaké době ukázaly být spíše
kulisami z papundeklu, dnes se budeme pouze bavit. Takže nastražte uši a
srdce… Tady jsou Fatback Band a jejich Big City z roku 1979.
The Fatback Band: Big City
Tahle devítičlenná černošská kapela nahrála od počátku 70. do konce 80. let
okolo dvaceti desek, ale skutečně na vrcholu byla právě jen těch několik let,
kdy ve skladbách jako Backstrokin´ nebo třeba Big City dělala
styl, kterému se říkávalo dance-, nebo taky disco-funk. U nás,
v Česku, nemá slůvko disco příliš dobrý zvuk, a proto bych rád upozornil,
že je opravdu dobré dělat rozdíl mezi tím, co produkovala pod tímto názvem
německá studia, a tím, co hráli třeba američtí Chic nebo Atlantic Starr.
Ostatně, páření funku s čistě taneční, klubovou muzikou dopadlo velmi
dobře… Výsledek je hudba sice převážně k tanci, ale přece jen
o poznání zemitější… S těžším zadkem řeklo by se. Ono to zpravidla
nebývá míněno jako lichotka, když se o něčem praví, že to „má těžkej
zadek“, ale pro funk to znamená „fakt dobrý“.
L.T.D.: Back In Love Again
Tak tohle byli L.T.D. a jejich písnička Back In Love Again.
Člověk by řekl, že z pohledu pravověrného funkera je to ryzí popina,
ale basový marš téhle skladby potvrzuje, že dance funk nikdy není tak telecí
jako „správný“ disko. Koneckonců, funk se, stejně jako většina původních
afrických tanců tancuje do země… a ne naopak…
(Celý text je ke stažení ve formátu pdf.)
SLAVNÝ NEZNÁMÝ… BRIAN ENO
(Úryvek)
Dobrý večer, milí přátelé, posluchači Rádia Student, ze studia vás zdraví
Martin Reiner.
Tento mrazivý večer je, pokud správně počítám můj patnáctý s pořadem
Musicology, a teprve podruhé bych rád věnoval celý pořad jedinému člověku.
Tím člověkem bude muž, který se narodil v Londýně roku 1947 a
jmenuje se Brian Eno…
Bono Vox, zpěvák skupiny U2, kdysi prohlásil, že zatímco spousta
anglických rockerů chodila původně do výtvarné školy, U2 chodili do školy Briana
Ena. To je samozřejmě pochvala jak Brno, ale oni to nebyli zdaleka pouze U2,
koho Eno zásadním způsobem ovlivnil. Stejně mohutně totiž inspiroval třeba
Davida Bowieho, Talking Heads, Phila Collinse nebo Johna Calea, kde ta inspirace
byla nejspíš vzájemná.
Brian Eno byl a vlastně stále je neúnavný hudební experimentátor, zvukový
mág a nejspíš skutečný génius, který má své místo mezi nejvýznamnějšími
postavami rockového orloje dávno jisté.
Proto si o něm dnes budeme povídat…
Především si ale budeme jako vždycky pouštět hudbu a začneme písničkou
Baby´s on Fire z Enovy první sólové desky z roku 1974.
Brian Eno: Baby´s on Fire
Dlouhé kytarové sólo tohoto velmi atypického hitu je považováno za jedno
z vůbec nejlepších, jaké kdy nahrál Enův letitý spolupracovník Robert
Fripp, známý jinak především jako tahoun kultovních King Crimson. Vtip spočívá
v tom, že to sólo ve skutečnosti nahrál Paul Rudolph a Fripp v něm –
na rozdíl od mnoha jiných skladeb – pouze přicmrndával. Podobné nejasnosti
panují také například okolo textů, které Eno nepřikládal k deskám, ačkoli
byly podstatnou složkou jeho hudby… Existuje dokonce speciální webová stránka,
kde se diskutuje jednak to, jaká slova asi Eno zpívá… a potom i to, co to
asi znamená, protože Enovy texty jsou většinou sledem velmi volných, převážně
dosti zvrhlých a temných asociací, kterým ovšem mnohdy nechybí humor.
A nějak podobně se to má i s hudbou Enových počátků: i ta je
často nevyzpytatelným souborem zvukových experimentů, z něhož jako by se
při každém dalším poslechu vynořovalo něco nového.
Druhou písničkou z první Enovy sólové desky nazvané Here Come the
Warm Jets, kterou osobně považuji za jednu z nejpozoruhodnějších
desek rockové historie, je píseň Mrtvé věci nemluví… Dead Finks Don´t
Talk…
(Celý text je ke stažení ve formátu pdf.)
Webdesign Brno: Liquid Design | Design: ReDesign
